Aristofanes už kdysi nanes, že zármutek je prokletí
A od té doby smích lidi zdobí i v dobách plných napětí
Komici, klauni, ba i byrokrati, stále nás nutí k něčemu se smáti
Od doby pana Aristofana až po dvacáté století

Kdo vtip neumí pochopit, kdo tíhne ke smutku
A kdo je stále neveselý
Měl by za to vroubek mít v kádrovém posudku
A vlastní parte nad postelí

Já soudím dle vašich tváří, která i v říjnu září
Že se vám dobře daří, že každý z vás je rád
A ten, kdo čelo vraští, toho ať soused praští
Neboť dnes hraje džez, neboť džez hraje dnes
A my se chceme smát