Před válkou jsme se přestěhovali do Prahy do Spálený ulice, ale tam se mi to moc nelíbilo.
A potom zase za pár let jsme se přestěhovali do Klimentský.
Já když jsem přišel z tý Spálený ulice, tak jsem vlastně žádnej pořádnej kluk nebyl, ale v Klimentský to bylo ohromný. Tam byli fajnový kluci a vzali mne hned do parády.
Člověk je totiž nejspolečenštější, dokud je, dokud je ještě dítě. Dospělej člověk dovede třeba nějak žít sám, když to musí bejt, ale opuštěný dítě, dítě bez party, to je tragédie.
No a my jsme si říkali Petráci, protože jsme prostě patřili k Petrskýmu náměstí. A pořádali jsme velký války, jednak s klukama z Letný a jednak s Františkánama, teda s klukama z Františku. Stínadla, že ano, dobře.
Tak s těma klukama byli furt nějaký řežby. Jak se to potkalo, tak se to mlátilo a nejvíc právě ty pohraniční oblasti. To je na tom starým mostě železným, kterej byl v demontáži. Jestli si vzpomínáte, tak to byl celej dlážděnej dřevěnejma dlaždicema a těma jsme se mydlili.
My jsme uměli udělat obrovskej čurbes, strašidelnej čurbes, to je fakt. Ale jinak jsme byly zase děti vychovaný, neřvali jsme nikde po baráku, nikomu jsme nic nemalovali po zdi, neutahovali jsme si z dospělejch. A co jsme měli mezi sebou, no to byla naše věc.
Abyste tomu rozuměli. Ono bylo hrozně krásný, že jsme se třeba s těma klukama z Františka strašlivě hádali a rvali a pořád byly nějaké rozpory, ale přitom jsme byli kamarádi. Takovej Tonda Závěta z Františku, ten k nám chodil furt, prostě jim ta naše parta dělala dobře, seděla jim, tak s náma kamarádili a hotovo.
Ale nejvíc jsme se teda kamarádili s holkama z Františku. To já už si ani dneska nevzpomínám, jak se všechny jmenovaly. Ale holky se stejně vdaly a jmenujou se jinak, tak na tom vlastně nezáleží.
No, když jdete vod kostela, vod Klimentskýho kostela směrem k Vltavě, tak tam je taková věž. Ta ulice se jmenuje Mlýnská a tam byla taková skládka. Hlavně tam byly poskládaný prkna a na těch prknech jsme hrávali divadlo. Ovšem to bylo divadlo. To bylo něco pro mne. Nejdřív jsem jim všechno řek, kdo co má jako hrát. Ty budeš princezna, ty budeš selka, ty budeš tohle. Taková mrňavá holka tam bejvala, taková blondýna, to byla víla. Já jsem dělal vždycky ježibabu, čarodějnici. Poněvadž tam jsem se mohl nejvíc vyřádit. A pak jsem vzal kluky a ty budeš rytíř a ty budeš král, to právě bejval Závěta, kterej byl silnej, a tak jsem to rozdělil a teď se hrálo prostě, co koho napadlo.
A bylo to úplně přesně divadlo, poněvadž to vždycky končilo tím, že se vemou. No a mezitím je balet. Akorát takhle jsme si to řekli, napřed nechce vona jeho, pak nechce von jí, ale vemou se. Jak se k tomu dohrabeme, to už je naše věc. Někdo musí samozřejmě dělat intriky a od toho jsem tady byl já, jako ježibaba. No krásný věci, žádný kostýmy, prostě jsem si vzal kabát, takhle jsem si zavázal rukáv nahoru a tohleto a zašklebil jsem se, no a už se jelo první jednání jako hrom a jiný věci jsme dělali, panečku.
Jednou třeba přitáh Říha starou bambitku, takovou tureckou. Tam se musel nasypat prach na pánvičku a takhle se dal prach z rozdělaný patrony. To se tam nasypalo a zatemovalo se to takovou koulí nebo kus košile a pak se tam dala špička, prostě se to naládovalo. A byli jsme s tím zrovna takhle na rohu a jak tam bejvá ta Pražanka, jestli si pamatujete.
No a nabíjíme teda pistoli a škrtneme na tu pánvičku, jak tam byl ten prach. A najednou se otevřou vokna v prvním patře a slyším: „Ríšo, pojď domů.”
No a co teď. Bambitka šla z ruky do ruky takovým fofrem, že jste to v životě neviděli. A podrž to, vem to, ne ne, dej to pod kabát, bouchne to, nikdo nevěděl co s tím a nikdo nevěděl co a co. Tak teda Ríša tu pistoli popad, vyběh do prvního patra, vrazil do dveří, co měl svůj pokoj, nadzvihnul polštář, fouknul tam tu pistoli, zavřel dveře do kuchyně a říká: „No, co jsi chtěla.”
A najednou prásk, kamaráde, velký zděšení, pak teda votevřou dveře do pokojíku. Tam všechno jako o Vánocích, roztrženej polštář, peřina se sype. Pistole jak dostala tu zpáteční ránu, tak se zarazila do zdi a trčela tam jako kohoutek od vodovodu. No Ríša to potom schytal.
Takovýhle voloviny jsme dělali furt. To holt zase všichni naši rodiče museli vědět, že kluci jsou kluci.