Když se nad tím tak zamyslím, že jsem toho fůru zapomněl, tak je to vlastně děsná škoda. Hlavně proto, že se to už nikdy nevrátí. Na mládí totiž nemáme vliv, to běží samo. Roky do čtrnácti berete, tak, jak jdou, do ničeho nezasahujete, nic se nepokoušíte usměrnit, čekáte, co se s váma stane a co to s váma udělá.
V dospělejch letech, to už můžete něco něčemu přizpůsobit. Můžete se do jistý míry rozhodnout, k čemu se přidat nebo něčemu zabránit.
Kluk ne, kluk třeba nemůže zabránit jedný věci. Přijde na nábřeží, tam se perou jiní kluci a von za živýho boha nemůže zabránit tomu, aby tam mezi ně nevlít a neschytal taky třeba pár přes kebuli.
Ve dvaceti letech je to už něco jinýho, vidíte třeba, jak se perou nějaký chlapi před hospodou a řeknete si, no tak ať se perou. Mně do toho nic není a jdete domů, ale v dětství ne.
V dětství vezmete klacek, protože vidíte, že bijou kluky z vaší party, a jdete do toho a slíznete přes hlavu takovou, že se z toho tejden léčíte. A proč do toho jdete? Protože jste grázl a rváč? Ne, protože nemůžete jednat jinak. Protože zákonitě patříte ke smečce. Jste štěně, štěně patřící do jedné smečky a když se něco děje, tak tam s tou smečkou do toho jdete. Musíte tam jít.
Dospělej už přemejšlí. Když tam půjdu, tak bude tohle, když tam nepůjdu, tamhleto.
Buď mi jde vo dnešek nebo vo zejtřek, ale smečce jde vždycky jenom vo dnešek. A ani to ne, vo teď.
Vzpomínám si, že u nás na nábřeží byly takový tenisový kurty a správcem byl nějaký pan Adámek. V zimě to vždycky pokropil, udělal z toho kluziště a my se tam chodili honit na bruslích. Znáte to, natáhnete si šlajfky a děláte piruety a honíte vodu se stejně starejma holkama, kterejm to ovšem v tomhletom věku úplně jinak myslí.
Já jsem tam jezdil s nějakou Emou. Vona měla jacksny a já měl ty šlajfky, ovšem na to se v těchto letech nikdo vůbec nekouká. Chodíte s ní, znáte jí půl roku, teda to jen tak říkáte, že s ní chodíte, ale najednou vás napadne, najednou si teprve všimnete, že vona je to vlastně holka.
Ovšem teď to začne, vod týhle chvíle se všechno změní. Teď prostě jí začnete doprovázet domů a Tonda Vančurů doprovází zase druhou holku, protože ty holky bydlí naproti sobě. A tam v Soukenický ulici je takovej výklenek, prostě barák zastrčenej dozadu. A já stojím v jednom rohu s holkou a Tonda stojí v druhým rohu s holkou. A holka vám dá pusu, zničehonic, teď to ovšem začne ve vás pracovat. Teď nevíte honem co a rozběhnete se a kopnete Tondu do zadnice. Von říká: „Co je?”
„Já dostal pusu.”
No a běžíte k tý holce zpátky, načež ji držíte za ruku a povídáte jí něco a najednou dostanete kopanec: „Co je?”
„Já taky.”
A teď začne prostě takovej krásnej dětskej vztah, šíleně nevinnej. Ovšem vy si myslíte, že jste hroznej světák a máte z toho takovýhle ramena, no a holky z toho maj zase srandu, to, že se kluci kopaj do zadnice, tak vás líbaj. Jinak to s nima samozřejmě neudělá vůbec nic. Kdyby se nebavily tím, že se kluci kopaj, tak to snad dělat nebudou.
Ovšem vy chodíte s holkou a jste děsně dospělej, i tudíž teda jdete a hvízdnete pod oknem a říkáte: „Jdete bruslit?”
„My se musíme ještě učit.”
„Tak my jdem a přijďte.”
A jdete vopravdu bruslit a ve čtyři hodiny, když už se v zimě začíná rozsvěcovat, říkáte Tondovi: „Už jsou tady holky?”
„Ještě ne.”
A v tom zblejsknete, že se objevily ve vchodu. No a to už to zase jede.
„Už jdou, pozor.”
„Hele. dělej, jako že nic, jo.”
No a teď se tam začnete s tím Tondou šíleně producírovat a honíte se a perete se a děláte voloviny, aby, ty holky samozřejmě jako nevidíte, i když vlastně furt okolo nich, aby vás dobře viděly, tak se točíte, co všechno jako na tom ledě umíte. A najednou se holka před vámi natáhne a vy se šíleně divíte a říkáte: „Jé, ty už seš tady?”
„No už dlouho a vy si nás vůbec nevšímáte.”
Nebo jindy to zase zapře, aby to jako nevypadalo. Nakrčí nosánek a povídá: „My jsme přišly právě teď.”
A přitom jsou tam už půl hodiny. Prostě všichni vědí vo všech a jde to dál. A je tam konev s vodou na pití. A holky: „My máme žízeň.”
Tak vemete hrnek, dáte holce napít a ona ho na vás trochu ubryndne. A vy popadnete ten hrnek naberete vodu a chcete ji polejt. A do toho se vmontuje Tonda Vančurů a v tu ránu je kompletně mokrej vodshora až dolů.
Načež holka vám vyrve ten hrnek a říká: „No a teď poleju já tebe.”
Vy se otočíte, akorát řeknete: „Neblbni.”
Rozběhnete se, vyběhnete na ulici a bum, auto. Dva měsíce v nemocnici, rozbitá hlava, vyražená kyčle, přeražený žebra a to všechno kvůli holce.
A to je na tom to krásný.