Přijel jsem teda do Prahy se dvěma košilema a šel jsem za Jirkou Suchým.Jenže von přišel ten večer dost pozdě na představení a ani se se mnou moc nebavil.Jednak teda neměl čas a potom,dlouho jsme se neviděli.Takže on se jen tak jako pozastavil nad tím,že jsem v Praze a co tu dělám.Já jsem mu na to řek’,že jsem zrovna přijel,protože bych chtěl dělat u něho.A on mi skoro v běhu řekl,že u něj není volné místo.Tak.
A já jsem věděl,že už nemůžu jednat jinak,že už se nechci vrátit zpátky a živit se jen tak všelijak,že to co se mi zdálo v těch horečkách nebyly žádný sny,ale že jsem si vlastně promejšlel svůj život,abych si z tý spousty různejch cest,uměl najít tu pravou.
Jenže vědět,která cesta je správná,to ještě nestačí.Člověk se totiž musí takyna ní ňák dostat.
Já už ani dneska nevím,jak se to tenkrát seběhlo.Vím,že mi ňák pomoh’Jiří Vrba,kterej dělal v Semaforu provozního ředitele a vím taky,že zrovna vodcházel Vondráček ze semaforu do televize a že Vondráček tam dělal v těch pánskejch girls,který si tam vymysleli.
Krátce a dobře 6.února ’60 jsem nastoupil místo Vondráčka do divadla Semafor.Ty pánský girls,to byl nápad Jirky Suchýho,myslím,že to byl dobrej nápad.Prostě v místě,kde je ňákej přeliv,ňáká spojovací muzika a kde by normálně na Západě vylezly na jeviště ještě čtyři krásný holky,tak tedy tam vylezli čtyři voškliví chlapi.V noci po představení z 5.na 6.února jsem požádal jednoho takovýho velice sympatickýho chlapce s ďolíčkem,kterej po sólistech zpíval v tom Semaforu nejvíc a kterej taky tančil v těch pánskejch girls,jestli by mně to trošku vysvětlil.
Říkal jsem:,,Pane Štědrý,prosím vás byl byste tak moc laskavej a naučil mě těch pár kroků?”.
Já to budu dělat za Vondráčka.Pan Štědrý,tenkrát ještě pan Štědrý,potom na mnoho a mnoho let už jenom Kája mi řekl:,,Počkejte chviličku,já tady bydlím hned vedle,jenom si vodskočím něco pojíst a budu se vám věnovat”.
A opravdu se mi potom věnoval do 3 hodin v noci.A já jsem se to naučil,jak to dělali ty vostatní a 6.večer jsem nastoupil a začalo to tím slavným:,,K smíchu tohle představení trochu je a trochu není,neračte se velectění proto na nás zlobiti”.
A všichni dělali všechno stejně a já jsem dělal přesně všechno co dělali všichni ostatní,jenomže o setiny vteřiny později.A myslím,že v tom byl základ toho,že si mě lidé začali všímat,,Dělá to dobře” říkali,,ale dělá to blbě”.
Protože,když se díváte na spartakiádu,kde je deset tisíc lidí a všichni dělaj všechno stejně,tak prostě vás uchvátí ten celek.Vyrovnanej,čistej,bez kiksů,ale třeba tam maličký kiksy jsou,jenže v tom moři lidí je nemůžete vidět,ale když se díváte na 4 lidi,z nichž 3 dělaj všechno stejně precizně a čtvrtej to kazí,tak vy se nedíváte na ty nejlepší,nebo na toho nejlepšího.Vy se díváte na toho nejhoršího.Vy se prostě vždycky díváte na toho,kdo se vod těch ostatních nějak liší.Jednou je nejlepší a jednou je třeba nejhorší,ale je dycky jinej.
Díváte se na něho,kritizujete ho a jakmile začnete někoho kritizovat,tak vás asi zaujal.Buďto kladně nebo záporně.Na tom už nezáleží,ale zaujal vás.A o to totiž vždycky běží.