Přátelé, jistě vzpomínáte na pořad, který byl v televizi několikrát odvysílán. Tam jsem si mohl zvát hosty. Ty, který byli prověřený, aby neřekli náhodou něco, oni by to stejně vystřihli, ale tak jako víte.

Jednoho krásnýho dne jsem chtěl, aby vystupoval v mém pořadu Mirek Homola, protože on vlastně původně se jmenoval Hlustvisihák pan Homola. Pak teprve se říkalo všem vrátnejm Hlustvisihák, což hrál potom pan Lipský, že ano? Já si to pamatuju jako dneska, je to strašně dávno, ale vím, jak přišel a říká: „Dobrý den, já bych potřeboval mluvit s panem Vejmelou, se soudruhem Vejmelou,” říká.

„A počkejte, počkejte, ten nemá čas teďko.”

„Jak to?”

„On teďka má nějakou schůzi nebo poradu, von to tady vede celý.”

„Já vím, on je náměstek, ale já bych s ním potřeboval mluvit.”

„To nemůžete, heleďte se, přijďte zejtra.”

„No já sem zejtra nemůžu. Když s ním nebudu mluvit dneska, tak já ztratím sto korun.”

„Heleďte se, já vám dám padesát, přijďte pozejtří.”

„Ne, já bych s ním vopravdu potřeboval mluvit.”

„Jak se jmenujete?”

„Hlustvisihák.”

„Cože?”

„Hlustvisihák.”

„Co to je?”

„No to je jméno.”

„To je nějaký cizí, že jo?”

„Ne, to je moje.”

Tím okamžikem ho ztratil a už od tý doby se každýmu vrátnýmu, každýmu verkšusákovi říkalo Hlustvisihák.

Já jsem chtěl, aby to Mirek Homola tohleto vysvětlil v televizi.

Přišel jsem za ním do ABC, říkám: „Mirku, mohl by jsi vystupovat u mě v pořadu.”

On říká: „Ne.”

Já říkám: „Proč?”

„Nemůžu.”

Říkám: „Proč?”

„Odjíždím do Sovětského svazu.”

Říkám: „Tak ti přeju teda hodně štěstí. Co tam jdeš dělat?”

„Jdu točit film.”

„Co budeš hrát?”

„Esesáka.”

„Proč zvou tebe, tam maj takovejch krásnejch svejch typů...”

Říká: „Ne. Ten režisér mě viděl. Já jsem kdysi dávno točil film o 5. květnu. Tam jsem hrál lékaře SS, vono se mu to strašně líbilo, tak si mě pozval.”

Říkám: „No tak ti držím palce. Až přijedeš, přijdu se zeptat.”

„Přijď, přijď.”