Takhle v září ’53 mi přišlo předvolání, jestli bych jako nešel náhodou na vojnu. No já jsem říkal: „Jo, já vo tom nic nevím, já přece nemůžu jen tak mírnyx týrnyx říct, jestli půjdu na vojnu nebo ne.”
No a voni říkali: „Vy půjdete a hotovo.”
Na jaře předtím jsem šel samozřejmě k odvodu a tam poprvé poznáte psychologii vojáků. Prostě se tam sejde sedum chlapů, z nichž dva jsou doktoři a pak je tam zástupce těhletěch vojsk a zástupce támhletěch vojsk a zástupce ještě jinejch vojsk.
V předpokoji prostě svlíknou chlapy do naha a tím, že voni jsou jako voblíknutý, najednou mají obrovskou převahu.
A teď: „Tak se postavte, zvedněte levou nohu, zvedněte pravou nohu.”
Jářku: „Na čem budu stát, pánové.”
Jeden říká: „Jedna noha plochá, druhá noha plochá, nevadí, nevadí, půjdete k dvouplošníkům.”
Nebo: „Já mám prosím srdeční vadu.”
„Nevadí, půjdete do první linie, pro vás je smrt přímo vysvobozením.”
A tak tam padaj takovýhle fóry a vy jste nahatej mezi voblíknutýma lidma, který maj nějaký to zlato na ramenou, a jste děsně bezbranej. Jenže vada je v tom, že když je někdo takovej nestyda jako já, tak přijde nahatej a řekne: „Cha, cha.”
Protože si vzpomene na tu starou metodu. Když jsi malej a táta ti nadává, tak si ho představ nahatýho ve vaně. No a autorita je v čudu.
A tady sedí před tebou sedum důležitejch voblíknutejch lidí, každej má to pozlátko nablejskaný. A když se podíváš skrz tu uniformu, tak vidíš těch 30, 35 kilo navíc, který na každým jsou, a najednou vidíš, na který straně je vlastně převaha.
Stoupneš si tam jako malej David, jednu nohu trošku nakročíš dopředu, ani břicho nemusíš zatahovat, protože v těch letech žádný nemáš. Stoupneš si a řekneš: „No tak co.”
A oni se tě různě vyptávají: „Kde jsi pracoval, jak jsi pracoval a proč jsi pracoval.”
Já jsem teda měl 61 kilo, ale ono utáhnout tu píšťalu v tý sklárně, to není žádná legrace, takže na tom svalstvu je to prostě trošku znát, že ňákej ten fortel máš.
A tak se s tebou ani moc nebavěj a řeknou: „Schopen.”
Což je pro kluka, jako jsem byl já, svým způsobem čest. Protože v tý době si říkáš: „Pozor, teprve vojna z tebe udělá člověka.”
A tu vidíš, jak někteří kluci vycházej a říkaj: „Sláva, voni mě nevzali.”
Mě kdyby nevzali, tak bych si řek: „Průšvih.”
Dobře, tak se teda stalo, že mě odvedli a já jsem v té určité době se dostavil s celou grupou bažantů na to nádraží a jeli jsme celou noc, až jsme se dostali do kasáren.
A včíl to začlo: „Tak pohyb, pohyb, jedem, haló, padám, co je to, padám z těch schodů. Buděm otvárať basu a buděm zatvárať.”
A různý poznámky a různý strašení.
Načež dobře.
Vyfasoval jsem šatečky velice slušivé a vyfasoval jsem fůru všelijakejch věcí, naházeli mi to do celty, vonuce a spodní prádlo, no a vrchní prádlo, no a košile a kravatu a vopasek a já nevím co všechno.
Takže z toho byl absolutní guláš a nikdo nevěděl, vo co vlastně jde. Jedny boty vysoký, jedny boty nízký, jedny na práci, jednu košili takovou, jednu takovou, jednu uniformu na vycházku, jednu na den, jedna na práci, noční košili. Všechno se to semlelo a smíchalo. Za živýho Boha jsem nevěděl, co k čemu patří. Prostě jsem si připadal jako, že nastal poslední soud.
Uniformu jsem zase hezky sundal, protože rukávy byly o půl metru přes mý ruce. A nohavicemi jsem plácal jako mořská panna, když vyleze na břeh a pokouší se chodit po ploutvích, a hupsnul jsem znova do tepláků.
Hodil jsem na sebe, teda přes rameno ten pingl, takže jsem vypadal jako Sarka Farka po obrovským lupu.
No a zase nás hnali zpátky na ubikaci a tam jsme skládali a skládali ty věci až do půl sedmý.
A zase se píská a vypadli jsme na chodbu. Na jedný straně nastoupený mazáci, na druhý straně bažantíci a čte se rozkaz.
A vítaj nás a že prej nejsme pod přísahou, takže nesmíme vycházet z kasáren a tak dále, a tak dále.
No jo, dobře. A tak jsme si říkali: „My ubohý děti, co se s náma bude dít, co se s náma stane.”
A den prošel ve fantastickým zmatku a vod tý doby si pamatuji, že se na vojně buďto leží, nebo běží. Buďto se stojí, nebo se fasuje a že vojna je jeden nepřetržitej řetěz průšvihů a že ten, kdo to všechno prožije a přežije, se teprve vlastně stává chlapem.
A to každej z nás chtěl bejt.