Přátelé, do Chicaga jsem se skutečně dostal, i když s tříhodinovým zpožděním. Takže lidi, co na mě chtěli čekat, na mě nečekali a dávali si někde v dálce do trumpety.

Byli jste někdy na chicagském letišti? To je strašná dálka, projít jen tou jednou halou, to abyste si vzali svačinu, abyste nepadli hlady. Já jsem přijel o tři hodiny později. Letadlo mělo zpoždění, protože jsme letěli nad Frankfurtem, otočili se směrem na Paříž. V Paříži nás nevzali, tak nás dali do Amsterodamu. Tam jsme si sedli, sotva jsme si sedli, tak říkali, že už se to tam zvedlo, a tak jsme letěli zase zpátky na Paříž a tam nás vůbec nepřijali. Řekli, ať letíme dál, takže jsme doletěli do Chicaga prakticky dva poslední páry, který v tom letadle zůstaly, ale bylo to dobrý. Byla to taková srandovní cesta. Říkal jsem si, letím do Ameriky, když holt sebou švihnu, tak aspoň umřu v Americe.

Pasová kontrola proběhla bez jakýchkoliv problémů. Tam nám dali takový lístek, přicvakli ho do tý žádosti.

Horší to bylo, když jsem přišel k celnici. Tam stál takhle velkej chlap a byl celej černej a v uniformě. Já už jsem viděl v životě černocha, takovýhleho ještě ne. Toho nezajímalo vůbec nic, jenom právě tahle fujara. Představuju vám moji fujaru, nežárlím. Koukal na to, vzal to jako párátko, protože měl ruce jako vomeletník. Furt do toho takhle koukal. No a to byla asi taková zábava jako s hluchoněmým, víte. Já neuměl anglicky, von neuměl česky, von nevěděl, že čeština existuje.

Přichází takovej pán v šedivým klobouku, s obroučky u brejlí, takový zlatý a říká: „Vy máte problém, co!”

Říkám: „To mám.”

„Můžu nějak pomoct?”

„To můžete. Kdybyste mohl říci tomu pánovi, jestli by věděl, co je tohle.”

„Nemůžu.”

Říkám: „Proč?”

„Nevím, co to je.”

„Já vám to vysvětlím, vy to vysvětlíte jemu.”

„No to by šlo.”

„Poslouchej, tohleto je fujara. To je lidovej nástroj z Tater, z Nízkejch i Vysokejch. Hrajou na to bačové, když nemaj co dělat a pasou ovce. To dělaj celej život... No tak mu to řekněte a hotovo.”

Chvíli s tím dotyčným mluví, ten dotyčnej zase mluví na něj. Koulí při tom očima. Za chvíli ten pán, co je vobrácenej, říká: „Ten pán nechápe, jak se na to naučí ovce.”

„Děkuji vám za pomoc.”

Vyskočil jsem na ten pult, takže jsem byl tak velkej jako von, a začal jsem na to hrát. V tý hale se to rozlíhalo skutečně jako v Tatrách. Ty lidi, který tam dojížděli už asi sedmýho panáka, takže už byli... „Hele, fujara! To je tady Pavel Čermák!” A utíkali a tím mě vlastně zachránili. Do dneška bych seděl někde v kriminále, neboť dotyčný celník si myslel, že jsem nějakej indickej guru, kterej přijel do Ameriky. Přijel vykouřit tu nejdelší dýmku míru, samozřejmě marihuany.