Minule jsem skončil u toho, jak krásný jsou dětský lásky, nevinný a čistý, prostě fajn. Ovšem to musí zcela zákonitě přijít to období, kdy se začnete jeden na druhýho urážet, pro hlouposti.
To takhle stojíte s žábou a teď se vede duchaplnej a jiskřivej rozhovor: „Tak zejtra přijdeš, jo?”
A ona: „Nepřijdu.”
„Proč?”
„Tak.”
„No tak nechoď.”
A jdete od ní a ona ještě něco řekne a teď vidíte, že za vámi udělala tři kroky a stačilo by se votočit, rozumíte, ale ne, naopak. Vy jí jako nevidíte, tak ona jde taky pryč. A teď vám to zase nedá a jdete za chvíli zase vy za ní zpátky. Zase by stačilo, kdyby se ona právě vobrátila včas, ale to je právě to, že ona to neudělá a když se konečně otočí, tak už zase vy jdete jinam, protože jste se mezitím nafouk, no a nic a sejdete se s Tondou a řeknete mu: „Hele, je pitomá, rozumíš.”
„Dobrý,” povídá Tonda, protože je kamarád. „Tak já tu svou taky pošlu do háje.”
A už sedíte na pošťáckejch vozech sami dva kamarádi, hm, a jste na holky uražený a je vám dobře.
„Takovejch holek,” říká Tonda, „a vůbec, je blondýna.”
A za chvíli: „Ty, co jí vlastně je?”
„Já nevím.”
„No tak vidíš, jak je pitomá.”
Jenže vy už jste mezitím trošku změknul. „No, víš, ona tak zase tak moc pitomá není.”
A tejden nic a pak ji potkáte a strčíte do ní, protože to je v tom věku taková nejlepší společenská forma, že ano.
„Hele, nech si toho.”
„Ty sama si toho nech.”
„Hele, nech si to ty.”
„Ty si toho nech, ty jsi začala. Tak víš co, tak pojď.”
A zase všechno je čtrnáct dní dobrý, chodí se na pošťandu a ke Křížům a pak se zase znova urazíte a zase se udobřujete a vono je to všechno náramně hezký. A ten čas letí. A najednou je to všechno pryč.
Prostě se to všechno úplně vobrátí, změní. Když se s někým nevidíte rok, dva, tři, čtyři a ono vlastně už je po všem.
A tak já do dneška nevím, co se s tou holkou vlastně stalo, teda s holkou, s dámou, že jo.
Dneska už je jí šestatřicet let, ale pro mne to bude furt holka, do smrti.