Karel Kyncl, reportér BBC:
Waldemare Matuško, pokud vím, měl jste na tenhle týden naplánované koncerty v Československu. Co prosím děláte na Floridě?

Waldemar Matuška:
Na Floridě se opaluji a čekám, až dostanu zelenou kartu.

Karel Kyncl:
Co to znamená?

Waldemar Matuška:
Co to znamená? Že budu moci třeba pracovat.

Karel Kyncl:
To znamená, že jste se rozhodl emigrovat do Spojených států?

Waldemar Matuška:
No, dá se to tak říct. Rozhod jsem se zůstat tady.

Karel Kyncl:
Mohl byste prosím pěkně vysvětlit důvody, které Vás k tomu vedly?

Waldemar Matuška:
Když člověk nemůže na jevišti říkat to, co chce, neustále ho někdo za to honí a musí právě říkat ty důvody, proč to říkal. Když má zpívat písničky, který už vůbec nic neříkaj, protož každej text je třikrát, čtyřikrát vobrácenej a každý slovo, který prostě se někomu nelíbí, musí člověk vysvětlovat, pak vás ta práce nebaví a nemá cenu v ní pokračovat.

Karel Kyncl:
Vy jste se o politiku, pokud vím, nikdy zvlášť nezajímal a nestaral.

Waldemar Matuška:
Mě politika vůbec nezajímala a myslel jsem si, že teda lidi jako, co politiku dělaj, nebude zajímat, co zase dělám já. Jenže jsem se strašně mýlil. Já jsem nevodešel z republiky proto, protože se mi dycky ještě podařilo ňákým vhodným způsobem jako lidem něco říct. Ale když před dvěma lety si už začali stěžovat jako přímo na vnitru, že jsem řek to a to a co a přímo z Českých Budějovic, co jsem se dozvěděl. Tam ňákej soudruh, prostě mě udal, napsal dalekosáhlej dopis na vnitro a na Ministerstvo kultury. A mě potom honili a ptali se mi, co jsem tím myslel. Já jsem říkal, že já tím nemyslel vlastně prakticky nic. „Ale no to mi neříkejte, no přece jste něco myslel.” Tak říkám: „No, myslet musím.” A tak jako jsem začal zjišťovat, že už to nejde. A jak se říká. I půllitr, když do něj kape po kapkách, tak prostě přeteče.

Karel Kyncl:
A tak jste se tedy rozhodl zůstat ve Spojených státech. Pokud vím, se svou ženou, rovněž zpěvačkou Olgou Blechovou a se synem. Kolik je let synovi, mimochodem?

Waldemar Matuška:
Prosím?

Karel Kyncl:
Kolik je synovi let?

Waldemar Matuška:
Zejtra mu bude devět.

Karel Kyncl:
Aha, tak mu blahopřejte za nás. Jak si teď představujete budoucnost svou a své rodiny?

Waldemar Matuška:
No, především bych chtěl dělat to, co jsem dělal, protože nic jinýho dělat už asi neumím. Chtěl bych zpívat, to znamená, že budu muset zpívat tý druhý polovině posluchačů, který mě zase dlouho neslyšeli.

Karel Kyncl:
Jaroslav Hutka zpívá v jedné své písničce, že emigrace znamená, že člověk se znovu narodí, ale bez nároku na dětství, na období takových těch bezstarostných životních příprav. Vám je čtyřiapadesát, viďte?

Waldemar Matuška:
Ano.

Karel Kyncl:
Narodit se znovu bez nároku na dětství ve věku čtyřiapadesát let, to je dost opožděně, nemyslíte? Já to říkám z vlastní zkušenosti, aby bylo jasno.

Waldemar Matuška:
Jistě. Všichni máte s tímhletím zkušenosti, který já teprve získávám. Vy všichni už to máte za sebou. Vám už se i zdálo, že vás vodtáhli zpátky do Československa. Vy jste prostě prožili všechny ty věci, na mě to všechno teprve čeká. Moje heslo zní: Znova a lepší.

Karel Kyncl:
Počítáte teda s tím, že zvlášť z počátku to bude pro Vás, pro všechny moc a moc náročné?

Waldemar Matuška:
Podívejte se, já nevím, jestli znáte moje začátky v Praze. Ty byly velice těžký a velice náročný. Já už jsem si tohleto prožil několikrát. Já jsem prožil i to, že jsem už byl velice známej člověk, už mě lidi zdravili po ulici a pak jsem rok nesměl dělat, kvůli blbině, kterou si někdo vymyslel, ale soudruzi tomu uvěřili. A nejenom to zakázat pracovat. Když někomu zakážete práci, tak to je, jako když mu zakážete dejchat. Teda myslím tím práci, kterou vopravdu má rád a kterou dělá s láskou a s chutí a odpovědně. Já si myslím, že člověk, podívejte se Jirka Šlitr s Jirkou Suchým napsali v klarinetech takovou píseň. A ten text zní: Vrhnout se do nebezpečí, to je naše čest.

Karel Kyncl:
Mnoho štěstí Vám, Vaší paní a synovi a ať vám to zpívá.

Waldemar Matuška:
Já Vám mockrát děkuju.