Ať bylo mně i jí tak šestnáct let
Zeleným údolím jsem si ji ved
Byla krásná, to vím, a já měl strach
Jak říct, když na řasách
Slzu má velkou jako hrách

Sbohem, lásko, nech mě jít
Nech mě jít, bude klid
Žádnej pláč už nespraví
Ty mý nohy toulavý
Já tě vážně měl moc rád
Co ti víc můžu dát
Nejsem žádnej ideál
Nech mě jít zas o dům dál

A tak šel čas, a já se toulám dál
V kolika údolích jsem takhle stál
Hledal slůvka, co jsou jak hojivej fáč
Bůhví, co jsem to zač
Že přináším všem jenom pláč

Sbohem, lásko, nech mě jít
Nech mě jít, bude klid
Žádnej pláč už nespraví
Ty mý nohy toulavý
Já tě vážně měl moc rád
Co ti víc můžu dát
Nejsem žádnej ideál
Nech mě jít zas o dům dál

Já nevím, kde se to v člověku bere
Ten neklid, co ho tahá z místa na místo
Co ho nenechá, aby byl sám se sebou
Spokojený jako většina ostatních
Aby se usadil, aby dělal jenom to, co se má
A říkal jenom to, co se od něj čeká
Já prostě nemůžu zůstat na jednom místě
Nemůžu, opravdu, fakt

Sbohem, lásko, nech mě jít
Nech mě jít, bude klid
Žádnej pláč už nespraví
Ty mý nohy toulavý
Já tě vážně měl moc rád
Co ti víc můžu dát
Nejsem žádnej ideál
Nech mě jít zas o dům dál