A pak to zase šlo všechno dál, jako ten první večer a trvalo to dost dlouho.
Než Jiří Suchý přišel na to, že by se v Semaforu mělo víc zpívat. A tak vzniklo pásmo: Zuzana je sama doma.
Měli jsme mnoho a mnoho zkoušek, protože se pořád nevědělo, co to vlastně bude. Jestli estráda nebo show business, nebo jenom přehlídka písniček za uplynulých pět let. Nevědělo se tenkrát vůbec nic. Ani Ján Roháč ještě neměl pořádnou představu, jak se dělá revuální pořad. A tak jsme si museli složitě hledat svoje vlastní cesty.
Začínali jsme s tím doslova od písmene a od plenek. A co jsme si taky uvařili, tak to jsme si náležitě zbaštili. Ovšem lidi k nám byli shovívaví, protože věděli, že to děláme s velkou chutí a že to děláme pro ně. Začali nám rozumět a začali nás mít rádi a kritici nás začali nenávidět.
Kvůli některejm písničkám jsme dostávali ošklivě vynadáno a nebylo nám započítáno k dobru, že vlastně jdeme s úplně holou kůží na trh. A to jenom proto, aby se třeba přestala poslouchat zakázaná muzika v rozhlase.
Neuznalo se, že nestačí jenom zakázat, že celej národ není armáda, aby stál furt jenom v lati a čekal na povel. Že když něco zakážu, tak musím taky za to dát nějakou náhradu. A že my jsme právě chtěli nahradit cizí písničky vlastníma, českejma a to se nám povedlo.
My jsme nechtěli jenom rejžovat peníze a nechtěli jsme kazit mladý lidi, ba právě přímo naopak. Chtěli jsme, aby se přestal poslouchat Luxembourg, aby zejména mladý lidi poslouchali místo toho nás.
A tohleto právě tenkrát kritici jaksi přehlédli. Trošku moc brzy nás hodili přes palubu, jenže zapomněli na jednu věc, že totiž nejsme žádní houskové a padavkové, abysme se nechali jen tak skřípnout. Že máme vedle nich ještě další a další překážky, ale že na těch překážkách rosteme.
Oni na nás totiž viděli kdejakou veš, ale přehlídli přitom touhu a touha je silnější než sedmadvacet kulturistů, těch nejlepších.